Jak vymýtit stereotyp ze vztahu

Do stereotypu dříve či později sklouzneme každý. Existují však nepatrné skutky, které nám ho pomohou oddálit či vlastně ani nepostřehnout. Jak na to?

Nuda ve vztahu patří mezi jeden z největších strašáků. A to i přesto, že v současné době máme dost pravděpodobně neomezené možnosti. Proč se tedy nudíme? A proč nás stereotyp tak děsí? Není nakonec stereotyp dobrý? Stereotyp není třeba prvoplánově odstraňovat jako třeba mravence na verandě. Stereotyp je třeba jen usměrnit.

Když se přátel zeptám, jak drží stereotyp dál od vztahu, většinou mi dají dvě odpovědi. Ta jedna samozřejmě zní tak, že jim ta monotónnost vlastně už vyhovuje. Mají své jisté a vědí, co od druhého čekat. Vědí, co přinese příští pondělí a po několika letech ve vztahu pravděpodobně vědí i to, co přinese první srpnové pondělí roku 2017. Odpověď druhá je zase opačný extrém. Ten vštěpuje lidem ve vztahu dělat velké věci. Nejeden pár pak jezdí například do Egypta nebo kupuje vířivky a trampolíny, seč mu síly stačí. Tito lidé však, neschopni vidět maličkosti, dělají tu chybu, že začínají vidět adrenalin ve velkých skutcích. Nechápou, jak si zpříjemnit obyčejný den a nedokážou se vymanit z tohoto problému bez několika desítek tisíc na kontě. Která odpověď je tedy správná? Která odpověď je zlatá střední cesta, která z naprosto regulérní středy dokáže udělat středu památeční?

Spontánní maličkosti

Pátrajíc po této střední cestě, šla jsem pro odpověď za jedním z nejpozoruhodnějších lidí, co znám. Dotyčný slovo stereotyp ve svém slovníku spíš neměl, než měl. Jak kdyby nechápal, co po něm chci. „Vždycky je něco, co můžeš udělat jinak, přece. Jednou jsme třeba byli doma a najednou jsme si řekli, že pojedeme do Prahy a každej si koupíme jednu hrušku. Nikdy nevíš, co se ti po cestě pro tu hrušku může stát.“

Vymýtit stereotyp není záležitostí úporného plánování. Je to záležitostí okamžitého spontánního jednání. Máte-li například v plánu jet 25. srpna do Zoo, abyste jakože vymýtili nudu a zažili něco víc, rozhodněte se 25. v půli cesty, že nebude pokračovat daným směrem, ale zahnete doprava. Jen tak. Pro nic za nic. Třeba proto, že jste vpravo nikdy nebyli. Dejte si vpravo oběd a pokláboste s místními. Proč? A proč ne?

Dva lidé jsou spolu většinou proto, že si rozumí. To znamená, že si mají co říct. Často kolem sebe však vídám dvojice, které jdou, sedí, leží, jí a nic neříkají. Nejde však o to příjemné tiché souznění. Jde o neschopnost si něco povědět. Něco jiného, než to, co bude k večeři. Je problém v tom, že jsou jeden z druhého unuděni k smrti  a už vlastně neví, co by si řekli, nebo jde o to, že si už nerozumí? Ať je to tak, či onak, tento fakt přispívá k tomu, že po několika letech si dva lidé už ani neumí představit, že budou někde bezcílně sedět a blábolit. A v tu chvíli jsme opět u toho Egypta.

Máte-li si s vaším protějškem stále co říct, těžte z toho. Dělejte věci společně, buďte spontánní společně. Rozběhněte se po cestě do práce a vyzvěte toho druhého k závodu, jeďte někdy jen tak na letiště a sledujte letadla, co vzlétají, závoďte, kdo dřív sní oběd. Všechny tyto a tisíce další věcí vás kolikrát napadají v mysli, nikdy je však neuskutečníte. Proč? Protože jste měli těžký den v práci, protože jste utahaní, protože nemáte náladu. Ale co se změní, když je uděláte? Maximálně se zasmějete. A vězte, že to není zločin.

Foto: Pixabay.com